6.7.2011 - středa
V noci se strhlo několik po sobě jdoucích tropických dešťů a jeden nás vyhnal z postele protože do ní začalo docela dost pršet. Přesunuly jsme se tedy na spodní postel palandy, horní nás chránila před deštěm. Ráno jsme posnídaly pytlíkové momenty a sušenky, přefiltrovaly vodu a vydaly se na cestu. Tam kde byly předchozí den okolo kempu louky, byla nyní jezera, noční liják byl opravdu vydatný. Cesta byla vcelku rovná, v první větší vesnici Izmisu, hned na začátku jsme si daly v paladiu výborné refresco z čerstvého ovoce, každá hned dvě a pizzu con questo, to vše za 14 peso nationále, tedy 14 korun. Cesta byla lemována kaktusy, nalevo se střídalo moře s kopečky, napravo zelené kopce, které později vystřídaly skály. Zdeničce nebylo z horko zrovna moc dvakrát hej, tak jsme odpočívaly ve stínu pod stromy u cesty, takovou tu plážičku, kterou jsme si představovaly, jsme nepotkaly. Moře bylo krásné, ale lemované útesy nebo ostnatým drátem či kaktusy. Představa jak po zbytek pobytu na Kubě měním duše, lepím a vytahuji ostny kaktusů, mě od krátké zajížďky do takové scenérie odradila...ze sedla kola mi postačilo. Bohužel v Tortuquile nebylo campismo ani žádná casa particular ani žádné černé ubytování. Pláž vypadala nádherně, ale Zdenička se začala shánět kolik je to do Guantanáma a že bychom tam mohli dojet dnes. Což by se dalo, tak jsme vyjely. Na průjezdu jsme koupily trs banánů za 10 CUP a navrch dostaly ještě jeden a za 5CUP koupily veku. U banánů byla taková venkovská sešlost, byli strašně milí obdivovali "niňo" a říkali, že to bude z kopečka do kopečka...o opravdu bylo. Když jsme sjeli k guantanamské zátoce silnice se vcelku narovnala a docela jsme uháněly. Čím více jsme se blížily Guantanámu, tím více bylo kasáren a vojáků a nalevo od silnice za ostnatým drátem military zóna. Odbočka v Glorietě na Mirado Malomes byla s vojenskou hlídkou a vraty. V Baracoa na informacích slečna říkala, že v případě zájmu se musí žádat o vstup do zóny na vyhlídku 72 hodin předem s dodáním pasových informací. Po vjezdu do Guantanáma jsme se drželi cedulí centrum a ve finále nás nasměroval hluchoněmý pán na kotvičku, kde jsme pak zjistily v průvodci, že to je nejlepší casa particular ve městě a za 25 CUC včetně snídaně byla opravdu pěkná. Tachometr i GPS nám ukázaly 103 km.
7.7.2011 - čtvrtek
Snídani jsme daly na devátou, Zdenička odmítla jet do Santiaga na kole, takže pojedeme večerním busem. Dopoledne jsme odpočívaly, plánovaly a počítaly. Cestou na omnibus station jsme se zastavili na námětí na velkou zmrzku. Autobus podle předpokladu jede skutečně až v 16 hod. takže na nádraží máme spoustu času...tak dopisuji deník a Zdenička sjíždí hry na telefonu. Odmítáme nabídky na taxíky, vytrvale čekáme na Viazul. Bylo to docela dost šílené ...pokladní od Viazulu pořád říkal, ať přijdu, až přijede autobus, ať jsem v klidu. Když přijel autobus tak už v kukani nebyl, tak jsme šly rovnou k autobusu kde se najednou zjevil a ještě říkal něco v tom smyslu"no vidíš a všechno je v pohodě". Všichni čekali, až rozmontuji a naložíme kola a pak jsem pořád čekala, kdy si přijdou pro peníze, šéf nádraží říkal, že v autobusu, a nikdo nepřišel. V Santiagu zatím co já smontoval kola, Zdenička vytipovala ubytování. Orientace nám přišla jednoduchá. Nicméně to, že nebyly popsané až na výjimky ulice a vyznačené nádraží na mapě nebylo Viazul ale Popular na stejné ulici asi 1 km dále nás docela zmátlo a musely jsme se asi 2x ptát. Casu, kterou Zdenička našla, neměla kotvičku, když jsme tam dojely, ale ob barák měli "vůbec jich tam okolo byla spousta) a paní byla strašně milá a pokojík byl na střeše, kde bylo spousty kytek, posezení no prostě paráda. Kola se docela dramaticky musela vynést po úzských strmých schodech ale domácí v tom neviděli problém. Zajímali se, kde jsme jezdily a kam chceme jet. Pán nám poradil kudy vyjet z města na San Piedro následující den. Paní přinesla i krásně psaný jídelníček, bohužel Zdenička si nevybrala, ven už se nám nechtělo. Tak jsme na střeše kuchtili na lihovém vařiči. Pani jsem vysvětlila, když přišla že "ňiňo" nejí rýži ani fazole a že jsme udělaly špagety z pytlíku. Na závěr dne jsme si dopřály Zdenička refresco z plechovky a já Crystal.