|
20. 6. 2013 – čtvrtek
Budík jsme si daly na pátou, vlak odjížděl v 6,15. Na nádraží to bylo opravdu kousek, pokračovaly jsme cca jen kilometr po stejné cestě až k nádraží. To, že je nádraží blízko jsme věděly nejen podle mapy a od recepční, ale i podle nezaměnitelného houkání vlaku amtracku. Jízdenky pro obě stály sedmdesát dolarů. Průvodčí nás poslal do posledního vagónu, kola jsme daly do stojanů a sedly si hned dole u kol. Cesta byla dlouhá, ale příjemná, dívaly jsme se z okna, poslouchaly jsme muziku, využily wifi ke komunikaci s domovem a spojení se světem, četly jsme v původci. Do Oakladu jsme přijely po jedenácté. Přívoz, kterého jsme chtěly využít jel ale až v půl druhé. Poflakovaly jsme se tedy okolo London Jack Square, podívaly se na srub v kterém bydlel Jack London na Yukonu i kam spisovatel chodil do baru a psát. Na jídlo jsme si došly do Subwaye, nic lepšího ani levnějšího jsme tady nenašly. Přívoz byl super volba, příjezd do San Francisca přes zátoku má zase úplně jiný rozměr, bylo krásně vidět město i mosty, včetně mostu Golden Gate. Tlačily jsme kola pěšky po Market Street a nasávaly atmosféru San Franciska. Je to město mnoha tváří od okázalého bohatství až po tu nejspodnější spodinu. Je normální, že na chodníků někdo leží, že lidi vypadají okázale, normálně, velmi nuzně nebo prostě jen neobvykle nebo podivně. U ulice před hotelem atmosféra strašně zhoustla. Naštěstí hotel, či spíše hostel byl vevnitř, na rozdíl od venku, vcelku čistí a personál příjemný. Kola nám uskladnili beze všeho přímo na recepci. Ubytovaly jsme se a na přání Zdeničky vyrazily po obchodech. Respektive došly jsme k prvnímu co jsme viděly a ukázalo se že z venku to vypadlo jako normální obchod ale uvnitř to je obrovské nákupní centrum respektive několik propojených nákupních center Westfield San Francisco Center. Objevily jsme několik opravdu levných obchodů, Zdeničce koupily krásné a kraťasy za deset dolarů a přes další obchody okolo Union Square se pak procházkově vrátily na hotel.
21. 6. 2013 – pátek
Ráno jsme si daly hotelovou kávu a zbývající mufiny z předchozího dne a vydaly se na Market Street na Powel na Cable car. Byla tam stejně dlouhá, tak stometrová fronta. Koupily jsme on way lístky v kiosku a spořádaně se postavily do fronty. Naštěstí to šlo docela rychle a bylo zajímavé pozorovat dojezd tramvaje na točnu a její mechanické otočení řidičem a průvodčím. Cable car má dvě části, otevřenou a uzavřenou. Sedí se na lavicích, které jsou podélně směrem ven z vozu, nebo se stojí na stupačkách před lavicemi. Jízda byla úžasná, do kopce i z kopce, výhledy na San Francisco, vítr ve vlasech zvuk kniplu tramvaje, který spolu s točícími se lany pod vozovkou zajišťuje pohyb tramvaje. Dojely jsme do Fisherman Wharf a pokukováním po krámkách došly na Pier 39 na lachtany. Válely se lenošně na slunci a občas se nějaký pohnul. Byl vidět i krásně Golden Gate Bridge. Pier 39 má v sobě schován spoustu krámečků a restaurací a uprostřed starobylý dvoupatrový kolotoč. Objekt bývalé konzervárny Crannery je přebudován na restaurace, galerie , obchůdky, jak psal průvodce už tam nejsou. Bývalá čokoládovna Ghirardelli je rovněž zajímavý objekt, obchůdky, restaurace, fontánky sošky, místo pro odpočinek a nacpání žaludku a především ukojením touhy po sladkém v podobě různých pohárů, zmrzlin a sladkostí z čokoládovny, která sice už není v budově ale je její výkladní skříní. Odtud jsme zamíříly k Lombard Street, nejstrmější a nejklikatější ulici na světě. Kopce, keré jsme ten den absolvovaly jsou docela „hutné“, ale šikmé ulice s viktoriánskými domy jsou tam malebné a rozmanité, že nám to vůbec nevadilo a znovu chodily z kopce a do kopce. Lombard Street vypadá jako ve filmech. Jezdí se ale jen jedním směrem, a to ze shora dolů. Cable Car na tak uchvátil, že další zastávkou bylo muzeum s jeho strojovnou. Ve velké hale jsou umístěny motory a obrovských kolech, kladkách běží lana, které pokračují dále kamsi ulicemi k jednotlivým linkám. Jakým, je napsáno nad jednotlivými koly. Vzduch tam byl takový ten fabrický, nasycený oleji a kovem, hlukem a vibracemi, které je cítit i když člověk položí jen tak ruku na zábradlí. Hne naproti muzeuu byla malá kavárna, kde jsme si dali jídlo, Zdenička panini a já salát. Prošmejdily jsme China Town, nejen Grand Ave pro turisty, ale i vedlejší Stockton Street, kde jsou čínské nápisy a způsob prodeje od otevřeného strohého krámu až na chodník na ulici si nezadá s tím jak vypadá prodej v podobných ulicích v Pekingu nebo Hongkongu. Zašly jsme mezi věžáky do Emabarcadero, nejvyšší 260 m vysoká Transamerica Pyramid je opravdu impozantní. Od bank jsme se vrátily do ulic Chinatownu a pokračovaly k Union Square. Občas jsme naivně nahlédli do nějakého obchodu, například od Ice breakru, kde ceny byly snad ještě vyšší než u nás. Narazily jsme i na botárnu s converskami, ale ceny okolo padesáti dolarů mi moc frendly nepřišly. Zdenička si vzpomněla že někde na Market Street viděla nějaký obchod, kde měly psány slevy, tak jsme se od Powelu vydaly zpět po Markeť Street. Obchod se jmenuje Ross a byl to masakr. Nejprve to vypadlo nevině, ale najednou Zdenička měla přes ruku šestery šaty a já také něco držela. Přidaly jsme tedy ještě další a obsadily zkušební kabinku. Bylo neskutečné jak všechny šaty co si Zdenička vybrala byly krásné, jak ji seděly, tak z jedněch šatů nakonec byly troje, protože tak krásné šaty, které vypadají poměrně luxusně a může v nich chodit na koncerty bychom u nás za cenu patnácti dolarů nepořídily. K šatům přibila trika a mikina a nákupní orgie jsme završily večeří ve žrádelním centru prvního podzemního patra obchodního domu, kde jsme večeřely i předchozí den.
22. 6. 2013 – sobota
Dnes jsme si naplánovali výlet na kole San Francisco přes Golden Gate na druhou stranu zátoky. Od hostelu jsme prokličkovaly na Polk Street, kde podle mapy měl být cyklopruh a mělo se po ní pak dojet až na nábřeží a opravdu byl a ani nebylo kopcovité. Na nábřeží jsme se chtěli nasnídat. Původní Ghiradelli se nám nakonec nezdálo, bylo ještě dražší než jsme si myslely, tak po dalších 20ti minutách jsme skončily v pekárně na nábřeží, kde jsme si daly kávu a čokoládu, vafli a nějaké pečivo, které jsme si schovaly i na svačinu. Jely jsme podle zátoky okolo Fort Mason, přes marinu, viděly jsme zajímavou budovu Muzea moderního umění a pokračovaly parkem Presidio ke Golden Gate, všude bylo spoustu cyklistů a turistů. V Parku pak byly štěrkové vysypávané stezky. Tak došlo na poslední lepení duše u mého kola. Žádný trn je ostřejší kamínek která zadní plíšť co se stal s postupem času silniční galuskou lehce prořízl skrz. No na druhé straně, kdo se může pochlubit tím že píchnul a lepil kolo pod Golden Gate, pořád to bylo lepší než v noci za totální tmy na neznámém opuštěném místě kdesi. Přejet přes most na kole je událost, které využívá hodně lidí. Při pohledu z města po pravý chodník Golden Gate je určen pouze pro cyklisty v obou směrech a levý pouze pro chodce. Provoz všech složek dopravy po mostě je docela hutný, most je větrný a každopádně je to zážitek. Na druhé straně jsme zjistili, že je zavřená křižovatka přes kterou jsme chtěli jen a že to je nějaké podivné. Sjely jsme tedy do přístavu jachet na pravé straně Golden Gate, abychom pak vyjely zpět na horu, protože jet dál do Sausalita pro nás nemělo smysl, tam jezdili ty půjčovací turisti co se odtud vraceli trajektem. Vyšlapaly jsme tedy na vyhlídku se zbytky pevnosti ze které se hlídala zátoka a Golden Gate za války. Zamkly jsme kola a procházely na větrném místě s krásnými výhledy. Tady jsme se rozhodli, když jsme viděly ty šílení kopce a vzdálenosti, že jet dál na této straně zátoky k majáku Point Bonita, byl jen jeden z mých dalších předimenzovaných nápadů a je nesmysl pokud se nechceme totálně zničit. Přejely jsme zpět, na vyhlídce u Fort Point posvačily, podívaly se na modely mostu a jak funguje při zemětřesení a našly správný výjezd pro kolo na Lincolcn Blvd. Cesta byla podle zátoky, pak mezi pěknými domy až k Lincoln parku, kde Legion of Honor, jsme nakonec objely z levé strany, ne pravé jak jsme původně chtěly a ujížděly do Golden Gate Park. Věděly jsme z letáčku, který jsme si vzaly předchozí den v půjčovně kol stejně jako mapu, že v Golden Gate parku je dnes Bicycle Music Festival, tak jsme směrovaly průjezd parkem přes správné místo. „Stage“ jelo kompletně na elektriku vyrobenou koly. Nalevo od pódia byla kola napojena na kabely na kterých se střídali dobrovolníci. Úžasná atmosféra. Pokud si chtěl návštěvník koupit šejk z ovoce musel si ho sám umixovat šlapáním na speciálním kole. Alamo Square je další msto, které se nám líbilo. Nikdy jsem neviděla náměstí jehož součástí je kopec, ne takovýto a fotogenické profláklé viktoriánské domy ze západní části náměstí dojem z náměstí umocnily. Projely jsme a krátce se zastavily u City Hall a Opery. Narazily jsme na první Pavlou doporučované TakoBelo, a protože to bylo kousek od hostelu, tak jsme odvezly kola vrátily se sem na večeři.
23. 6. 2013 – neděle
Ráno jsme si vše zabalily a dohodli se na recepci, že si to tam včetně kol necháme a vrátíme se pro to k večeru. Rozhodly jsme se, že začneme tím, že prozkoumáme více pravou stranu od Market street a někde se tam nasnídáme. Na hostelu klasicky jako každé ráno byly prázdné termosky. Už to vypadlo, že skončíme někde na housce, když jsme objevily nádhernou retro restauraci Drive. Daly jsme si konečně ty snídaňové americké lívance s javorovým sirupem co si Zdenička tak přála celou dobu. Nad každým stolem byl Jubox a dokonce Zdenička za čtvrťák pustila Beatles. Ke kávě automaticky donesli i vodu. Napraly jsme se jak syslové a vůbec se nám tam líbilo. Na město padlo mlha v které se ztrácely vrcholky mrakodrapů. Prošly jsme komplex Moscone Conventione Center s restauracemi sportovními a zabavními kluby a i nějakými obchody. Zdenička chtěla vyfotit s panem mnohorukým, zajímavou sochou. Procházka upravenou venkovní částí se zahradou a fontánkami a pohledy na kontrast mezi novými a starými budovami byla příjemná. Znovu jsme prošly Justin Herman Plaza a zkoukly výtvory místních umělců od strašných kýčů a cetek po vkusné šperky kde je základem vidlička. Zdenička obdivovala keramické píšťalky ve tvaru jakéhosi vajíčka na které se dalo normálně hrát, já krom zmíněných šperků ještě jakési textilní příšery. Embarcadero Center podle průvodce ve mne vzbudil liché představy o tom jak vypadá, prošly jsme ho ale neuchvátil nás. Prošly jsme uličky, kde se zdržovali beatníci a kam chodili do barů. Navštívily staré knihkupectví na rohu ulic a koupily ta výbor z beatnické poezie. Poměrně pro nás již známou cestou jsme došly na pier 39. Akvárium ukazující život pod vodou u přístavu se nám líbilo. Nemělo ohromují velikost ani vzácné či velké množství ryb. Akvárka s medúzami nás nadchly, cvakala jsem jak o závod, byly děsně fotogenické, hotové modelky. Slibovaný tunel ve vodě byl opravdu docela dlouhý a bylo zajímavé pozorovat prohánějící se ryby včetně žraloka tygrovaného. V poslední části je možné si pohladit v bazénku mimika žraloka i rejnoka. Na pieru 39 jsme dokoupily dárky a přes China Town se vydaly procházkou zpět do hostelu. Plán odjezdu byl takový, že vše sneseme na plošinu mezi schodišti a pak to nějak uděláme. Před hostelem byl docela humus včetně spousty rozbitého skla. Nicméně když jsme snesly vše na plošinku, tak zrovna před dveřmi do hostelu se sešlo nejprve dva, pak čtyři , pak šest různých lidí nevbuzujících důvěru, evidentně se realizoval nákup a prodej drog. Po čtvrt hodině odešli a Zdeničky nastrojené kolo jsme společně vynesly ven s tím, že s ním opodál počká, před hostelem se přes bordel a čpící smrad nedalo. Nakonec jsme vyrvala i já svoje kolo, ale byl to „zážitek“ stejně jako když při nákupu jízdenek v automatu rozhodl nějaký další bezdomovec sírovat s těsným kontaktem. To pak jeden neví jestli má koukat na ty dolary co vytahuje postupně z peněženky a strká do automatu, na kolo, jeho náklad, nebo na Zdeničku, která stála za mnou. Bohužel jsme vlezly do Barta na Powelu na straně kde z vestibulu nebyl výtah na nástupiště a po jezdících schodech se koly nesmí. Zdeničce ve finále pomohl policajt a mne dva cestující pánové. Vlak byl docela plný a místo kam se dají dobře dát kola obsazené, tak jsme celou cestu stály a kola držely. Ze Sun Bruno to byla již legrace, známou cestou jsme byly v Travel Logdi za chvilku. Větší problém nastal s jídlem – večeří. U pumpy jsem si všimla, že jedna tortila má na sobě plíseň, tak nás přešla chuť si tam cokoliv dát, a po pravdě ani nebylo moc co. Pamatovaly jsme si ještě kousek dál jednu pumpu, ale ta neměla obchod, jen myčku. No a pak jsme viděly jakýsi china restaurant, ale ten byl zase docela drahý a dost čínský. Zdenička si vzpomněla že o kousek dál na druhé straně viděla Mac Donalda, tak jsme šly tam.
24. 6. 2012 – pondělí
Ráno jsme vstaly a beze spěchu posnídaly. Vyzvedly jsme krabice a recepční věnovaly moje kolo. Měla opravdu radost. Zabalily jsme věci a nechaly si je včetně jednoho zabaleného kola na recepci. Plán byl takový že dojdeme do obchodního komplexu, který jsme si všimly, že je za stanicí barta Sun Bruno. Zdenička vytrvale koukala po konverskách a krytu na iphone a já po knize protože jsme neměla ještě žádný časopis o panenkách. Nakonec jsem jeden našla a koupila. Našly jsme i krásné konversky a i když nebyly úplně nejlevnější chtěly jsme je koupit, ale bohužel neměly správné číslo. Měly i docela levné a pěkné věci, ale my už měly utraceno ažaž, takže nás to nebavilo a po jídle jsme vyrazily zase zpět pro věci a pak shuttlem na letiště. Tam jsme byly zbytečně moc brzy, ale zase jsme byly první u odbavení a pak jsme šupajdily rovnou do salónku, měly jsme žízeň a těšily se na dobroty. Bohužel salónek tady je o několik tříd níže než v Paříži, ale zase podstatně výše než úroveň plastikové univerzální stravy v ulicích. Na cestu jsme se moc těšily, jak si užijeme luxusu a dobrot v businessu. Tak jsme si jí užily, tedy až pak na ten sprint na druhý terminál v Paříži, mezi příletem a odletem díky zpoždění letadla z Friska jsme měly jen dvacet minut. Stihly jsme. Nestihly to ale naše zavazadla tak po reklamaci na zavazadla nás v Praze už jen čekalo najít kde parkujeme, skoro tří týdnu pamatovat číslo si přece nemůže nikdo a počkat až na parkingu podle záznamu z kamer rekonstruují náš vjezdový lístek, který se nám rozpil a ujistí, že to co strašně tluče nebudou kola ale brzdové destičky na kterých se za tři týdny podepsalo šílené počasí. Když jsme přišly jen tak s příručními zavazadly do našeho bytu, byly jsme rády, že jsme už opravdu doma. |
|